Pohádka o Marii, která se mohla stát princeznou

V noci z 29. na 30. ledna 1889, tedy přesně před 115 lety, došlo na loveckém zámečku Meyerling u Vídně k události, ke které se dodnes vracejí historikové, politici, spisovatelé a badatelé nejrůznějšího ražení. Té noci spáchal sebevraždu korunní princ Rudolf Habsburský, když předtím zastřelil svou mladičkou přítelkyni a milenku Marii, baronesu Vetsera. Od počátku byla celá událost zahalena tajemstvím. Císařský dvůr byl šokován. První oficiální zpráva, která byla vydána a vzápětí dementována, hovořila o princově srdečním infarktu, poté se vyrojily pověsti o tom, že naopak Marie otrávila následníka trůnu, pak chtěli svést vinu na myslivce, nakonec však oficiální zdůvodnění připustilo společnou sebevraždu (v pomatení smyslů). Důvody k ní ale nejsou dostatečně objasněny dodnes.

I.

Existuje asi deset dalších verzí události, pokoušejících se vysvětlit, co se vlastně tehdy stalo a proč. Ponejvíce se zabývají myšlenkou vraždy, jejímž původcem měl být samotný princův otec, císař František Josef II.

Velkovévoda Rudolf byl jeho jediným synem. Narodil se 21.8.1858 v Laxenburgu při Vídni. Jeho matkou byla jedna z nejznámějších, nejzajímavějších, nejpřitažlivějších a nejkrásnějších žen své epochy, rakouská císařovna Alžběta Amálie rozená von Wittelsbach (*24.12.1837 v Mnichově, +10.9.1898 v Ženevě), dcera bavorského vévody Maxmiliána a jeho manželky Ludoviky, do dnešních dob známá pod přezdívkou Sissi. Od roku 1881 byl Rudolf ženatý s belgickou princeznou Štěpánkou, která mu dala dceru Alžbětu. Rudolf byl pro své sociální cítění a moderní názory velmi oblíben - zejména v prostých vrstvách. Obzvláště pozitivní vztah choval k uherské části mocnářství. Připravoval se na převzetí trůnu od svého stárnoucího otce a měl v úmyslu provést reorganizaci a modernizaci státního aparátu a odbourat privilegia šlechty. To samozřejmě bylo trnem v oku vysoké šlechtě a dvoru. Faktem je, že několik dní před tragickou událostí se Rudolf se svým otcem velice pohádal. Zdali předmětem hádky byly politické neshody, nebo mu otec vytýkal jeho bouřlivý soukromý život, není známo. Rudolfův deník z doby bezprostředně před jeho smrtí se nedochoval, či se úmyslně ztratil. Ona celá záležitost kolem vyšetřování je podivná. Ztratily se protokoly z vyšetřování, mnoho prohlášení je známo jen v opisech, celkem se ví o 16 dopisech na rozloučenou, které napsali před svou smrtí jak princ, tak Marie Vetsera, z nichž v originále se nedochoval ani jeden a o jejich datování či autentičnosti je možno více či méně pochybovat.
Marie (Mary) Vetsera se stala shodou těchto smutných okolností Rudolfovou poslední milenkou. Nikoliv samozřejmě první. Podle některých pramenů strávil Rudolf dokonce jednu z předcházejících nocí u své dlouholeté přítelkyně Mizzi Kaspar, vídeňské kurtizány a snad i důvěrnice policie. Marie Alexandra von Vetsera (*19.3.1871 ve Vídni) pocházela z rodiny rakouského diplomata Johanna Albina, sv. pána von Vetsera, jenž údajně pocházel z Bratislavy, a jeho manželky Heleny rozené Baltazzi (*1847 Marseille). Otec zemřel v roce 1887 na zápal plic v době svého působení v Egyptě a matka vychovávala své děti sama (syny Ladislava, Františka a dvě dcery, starší Hanu a mladší Marii). Rod Baltazziů, pocházející z Cařihradu, patřil mezi nejbohatší rodiny v celé Evropě, nikdy se mu však nepodařilo dosáhnout ani na tu nejnižší šlechtickou hodnost. Mariin strýc Aristide Baltazzi (1853 – 1914) sňatkem s Marií von Stockau vyženil jedno z největších panství na Moravě – Napajedla. Spolu se svým bratrem Alexandrem (1850-1914) byli známými chovateli a milovníky koní. V Napajedlích založil dodnes jeden z nejvýznamnějších chovů anglických plnokrevníků v Evropě. Prvním plemenným hřebcem napajedelského hřebčína se stal Kisbér, na němž Alexandr Baltazzi zvítězil r. 1871 v anglické derby. Alexander Baltazzi a jeho švagr Jiří hrabě Stockau byli po smrti obou milenců povoláni na Mayerling, aby identifikovali Mariinu mrtvolu a převezli ji do nedalekého kláštera Heiligenkreuz, na jehož hřbitově byla nebohá princova milenka o dva dny později v naprosté tichosti pohřbena.
Důsledky, které způsobila smrt korunního prince, byly pro Rakousko, ale i pro zúčastněné osoby fatální. Všichni, kdo byli přítomni té noci na Mayerlingu, či o sebevraždě věděli, byli zavázáni k věčnému mlčení. Hraběti Stockau a rodině Baltazziů byl zakázán přístup ke dvoru. Císařovna Alžběta, která svého syna velmi milovala, se fakticky rozešla se svým manželem, ve Vídni pobývala co nejméně, cestovala po celé Evropě, až našla svou smrt v rukou šíleného vraha o devět let později na břehu Ženevského jezera.
Nezmínili jsme se ještě o osudech dalších dvou osob, kterých se bezprostředně dotýkala mayerlingská aféra.
Hraběnka Marie Larisch-Wallersee (*24.2.1858, +4.7.1940), přítelkyně Heleny a Marie Vetserových, byla neteří císařovny Alžběty. Stejně jako ona, pocházela z vedlejší wittelbašské větve bavorských vévodů. Byla dcerou vévody Ludvíka a herečky Henrietty Mendelové, která následným morganatickým sňatkem s Ludvíkem získala titul svobodné paní z Wallersee. Císařovna si svou neteř oblíbila a povolala ji k vídeňskému dvoru. Byla to vlastně Marie Larisch, která seznámila svého bratrance Rudolfa a Marií Vetserovou. Věděla i o jejich poslední schůzce. Po událostech v Mayerlingu ji Alžběta zapudila a u dvoru platila za nežádoucí osobu.
Osobním kočím princovým a jeho důvěrníkem byl Vídeňák Josef Bratfisch (1847 – 1892). V inkriminované době byl na zámku a věděl víc, než většina zúčastněných. Podle některých domněnek byl dokonce bezprostředním pachatelem vraždy obou milenců. V každém případě po oněch událostech odešel ze služby. Císař se prý za jeho mlčení o něj velkoryse postaral, takže Bratfisch si založil vlastní živnost. Za dva roky ve věku 45 let však náhle zemřel na mozkový nádor.

Tolik asi k představení hlavních osob. O příběhu bylo napsáno na stovky článků, desítky knih a natočeno několik filmů. Na internetové stránce https://www.mayerling.de má zájemce možnost se seznámit s celou historií, množstvím fotografií, jednotlivými teoriemi, některými archivními materiály a odkazy na další servery.

II.

Ke všem zmiňovaným verzím mayerlingské události se před několika lety vynořila nová teorie, podle níž Marie Vetsera přežila své zranění a bylo jí samotným císařem nařízeno, aby se vystěhovala se do Ameriky, kam v té době směřovaly ročně desetitisíce rakouských poddaných.
S touto teorií přišla na veřejnost v roce 1995 její údajná vnučka Irene Zaskoda – Colvin, pocházející z texasského Plumu v okrese Fayette, kde žilo velké množství českých vystěhovalců z Moravy z druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Jedním z nich byl i jakýsi Jan Večeřa a na shodě příjmení Vetsera a Večeřa postavila autorka veškeré své vývody.
Podle Irene důvodem vraždy - a byla to vražda - bylo to, že Rudolfova milenka Marie čekala dítě. Nebylo by to bylo ničím neobvyklým, kdyby Rudolf a Marie nebyli vlastně sourozenci. Císařovna Alžběta prý měla v roce 1870 poměr s Albinem Vetserou, který nezůstal bez následků. Alžběta tajně porodila a na její žádost Helena Vetsera vydávala Marii za svou dceru. Když se o tom asi o deset let později dozvěděl císař František Josef, poslal milence své ženy, Albina Vetseru, do vyhnanství a zaranžoval jeho smrt. Vetsera odejel pod jménem Jan Večeřa do Texasu, kde se usadil a choval koně.
Koncem ledna 1889 se císař od svého syna dozvěděl o jeho vztahu s Marií a o tom, že se Rudolf hodlá rozvést se svou zákonitou manželkou Štěpánkou (*21.5.1864 Brusel, +24.8.1945 Pannonhalma), dcerou belgického krále Leopolda II. Císař se prý velmi rozčílil, a protože Rudolf nemínil ustoupit od svých záměrů, rozhodl se, že jediným řešením je svého syna – i vzhledem k jeho politickým stanoviskům - odstranit.
Do celého plánu byl zasvěcen ministerský předseda Taafe a policejní ředitel sv. pán Krauss. Vraždu spáchal kočí Bratfisch, ale Marii jen zranil. Když se císař dozvěděl, že Marie je naživu, nařídil, aby odešla z Rakouska. Alžběta Bavorská svou dceru velmi milovala, a tak se rozhodla ji dobrovolně následovat. Do exilu byla poslána i hraběnka Larischová.

Mariini strýcové Jiří Stockau a Alexander Baltazzi byli posláni na Mayerling, aby ne mrtvou, ale zraněnou Marii odvedli. Vzápětí celá skupina vyhnanců nastoupila v Benátkách na osobní loď, která s dalšími desítkami vystěhovalců směřovala přes Bahamské ostrovy k největšímu texaskému přístavu Galvestonu. Na lodi Marie Vetsera málem zemřela na následky svého zranění hlavy, ale byla zachráněna lodním lékařem, který jí podal velké množství chininu proti vyčerpávající horečce, avšak následkem předávkování Marie postupně ohluchla. Po cestě se dozvěděla, že její otec žije. V Galvestonu mu poslali zprávu a za pár dní se Jan Večeřa objevil a odvezl je na svou farmu do Muldoonu na půl cesty mezi La Grange a Plum. Alžběta se opět sblížila se svým bývalým milencem a začali žít všichni pohromadě.
I Bratfisch musel později emigrovat, a věřte tomu nebo ne, usídlil se rovněž v Texasu, v místě zvaném Ganado, pod jménem Benedict Friedrich. Naši emigranti se s ním samozřejmě setkali, odpustili mu jeho vražedný skutek, protože byl k němu donucen, a hraběnka Larischová se dokonce za něj provdala.
Marie koncem roku 1889 porodila dceru Julii a vdala se za jakéhosi Václava Stančíka, původem také z Moravy, se kterým měla dalších pět dětí. Z manžela se vyklubal však podvodník a pijan, který tyranizoval svou rodinu. Nakonec byl zastřelen v jakési hádce v La Grange. Marie začala trpět čím dál tím více duševními poruchami, byla zbavena svéprávnosti a její děti vychovával dědeček Jan Večeřa s babičkou Alžbětou, která se v Texasu nechala přejmenovat na Františku. Nejmladší dcera Millie byla adoptována Benem Friedrichem a jeho ženou Marií.
O vánocích roku 1906 nešťastná a bláznivá Marie si oblékla šaty, které měla při posledním setkání s Rudolfem, a skočila pod projíždějící vlak.

Tím končí příběh o Marii Večeřové, či Mary Vetsera, pokud chcete. Zní to jako pohádka a pravděpodobně to pohádka je. S Irene Colvin jsem se sice při svých cestách do Texasu nesetkal, ale potkal jsem se s lidmi, kteří ji znali či byli jejími příbuznými. Všichni se dušovali, že jejímu vyprávění věří, že je pravdivé. Nechci jim brát jejich iluzi, ale ve vyprávění je tolik rozporů, že soudně uvažující člověk musí odkázat tuto historii skutečně do říše pohádek a iluzí.
První rozpor se skutečností se týká samotného Albina Vetsery, který zemřel v Káhiře až v roce 1887, kdežto podle Irene Colvin Jan Večeřa žil údajně v okolí města La Grange již od roku 1881. První osobou se jménem Vecera, která přijela do Texasu, byla Anežka Večeřová r. 1880, koncem roku 1881 se přistěhoval přes New York (loď Wieland dne 16.12.1881) Jan Večera s manželkou Františkou a 4 dětmi, E. Hejl uvádí jiného Jana Večeřu, který připlul počátkem listopadu 1881 do New Orleansu, pravděpodobně na lodi Hohenzollern. Další nepřesností je informace, že Marie Vetsera s císařovnou a hraběnkou Larischovou (předpokládáme, že všechny pod cizím jménem) vypluly z Benátek někdy počátkem února 1891. Buď se jedná o autorčinu fabulaci, nebo o záměrné falšování. I kdyby Marie Vetsera a její společnost nastoupili na loď v Benátkách, jednalo by se asi o nákladní loď a stěží by na ní byli řádní cestující. Pokud tam ale byli i další vystěhovalci, jak uvádí I. Colvin, připlutí této lodi do Galvestonu by nezůstalo neznámo. Z Benátek však žádná loď do Ameriky v té době nevyplouvala. Hlavním námořním přístavem Rakouska byl Terst, odkud lodě s vystěhovalci do Ameriky začaly však pravidelně plout až počátkem 20. století. Do té doby emigranti používali hlavně severoněmecké přístavy Bremen a Hamburg.
Autorka uvádí, že o svém původu se dozvěděla až při návštěvě Bena a Marie Friedricha v Ganado roku 1948. Tehdy však Ben, alias Josef Bratfisch, by musel mít již 102 roky a jeho manželka Marie 89 let. O jejich věku se však Irene vůbec nezmiňuje.
Stáří Marie Večeřové (33 let), uváděné v jejím úmrtním záznamu z roku 1906 sice přibližně souhlasí s věkem Marie Vetsera (36 let), ale zásadní rozpor je uvedený v úmrtním listě její matky, Františky Večeřové, která zemřela v La Grange 19.6.1928. Úmrtní list uvádí její přesné datum narození – 24. července 1853. Rozdíl mezi jejím věkem a stářím císařovny Alžběty dělá 16 let, a to je již trochu moc. Navíc stěží si umím představit, že plných 8 let, které uplynuly mezi Mayerlingem a zavražděním Alžběty v Ženevě, by se za císařovnu vydávala nějaká dvojnice. Stejné je to s Marií Larischovou, jež po rozvodu s hrabětem Larisch-Mönnich byla ještě dvakrát vdána a nakonec zemřela v roce 1940 v Augsburgu. V roce 1913 vydala v Londýně knihu vzpomínek nazvanou My Past (Má minulost), která uvádí tolik podrobností ze života u dvora a o příběhu Rudolfa a Marie, které by nikdo jiný nemohl znát.
Poslední má výhrada se týká jednoznačně moravského původu texaské rodiny Večeřů. Čeština byla zjevně jejich rodným jazykem. Česky psala i Marie Večeřová. Albin Vetsera, pokud pocházel z Bratislavy sice mohl mluvit vedle němčiny a maďarštiny i slovensky, ale jeho dcera Marie měla stěží příležitost se česky naučit. Vedle němčiny, pravděpodobně i maďarštiny, ovládala plynně francouzský jazyk a matka ji určitě naučila svou mateřskou řečtinu. A aby česky mluvila i císařovna Alžběta, to snad ne.
Autorka se dopustila ještě jedné mystifikace. Na ineternetové stránce (https://www.geocities.com/lepseventy/Maryswill.html) zveřejnila některé své vývody a důkazy pro svá tvrzení. Jsou zde uvedeny dopisy Marie Vetsera z let 1886 až 1888, které jsou psány její vlastní rukou. Z roku 1906 uvádí anglický, strojem psaný překlad poslední vůle Marie Večeřové. Originál, který je údajně v češtině, však publikován není. Na další stránce bez ostychu zveřejňuje fotokopii grafologického posudku, podle něhož písmo z roku 1886 a 1906 psala stejná ruka. Proč však dopis – poslední vůle z roku 1906 není uveden v originálu, aby čtenáři si sami mohli provést úsudek ?
Irene Colvin udělala možná chybu v tom, že celý příběh příliš překombinovala. Daleko přesvědčivější by bylo, kdyby nechala emigrovat pouze Marii, které by se ujala v Texasu rodina s totožným příjmením – Večeřa. Autorka zjevně nevěděla, že příjmení Večeřa je rozšířeno nadprůměrně právě na napajedelském panství. Jak by bylo jednoduché pro jejího strýce Aristida Baltazziho, majitele Napajedel, poslat neteř k rodině svých bývalých poddaných, kteří se usídlili před pár lety v Texasu! Alžběta by mohla dále bloudit Evropou, hraběnka Larischová bez problému napsat svou knihu a Josef Bratfisch zemřít v pokoji v roce 1892.

Prameny a literatura
Das Mayerling-Forum https://www.mayerling.de (10.11.2003),
Last Ride to Heiligenkreuz - https://www.xs4all.nl/~androom/dead/story004.htm (10.11.2003),
A Story of a Princess Who Could Never Be, Mary Vetsera https://www.geocities.com/agseventyfour/The_Princess2.html (10.11.2003 - v současnosti nedostupné) a https://www.geocities.com/lepseventy/Maryswill.html (10.11.2003 - v současnosti nedostupné)
Colvin Irene, A Princess Who Could Never Be:The Untold Story of Mary Vetsera, Dallas, TX 1995,
Cekota Vojtěch a kol., Napajedla – příroda, dějiny, kultura, Napajedla 1998
Baltazzi-Scharschmid Heinrich, Swistun Hermann: Die Familien Baltazzi-Vetsera im kaiserlichen Wien, Wien 1980.
Hejl Edmond H., Czech Immigration and Naturalization Records in Texas, Beaumont, TX 1997
Baca Leo, Czech Immigration Passenger Lists, Vol. VI, Richardson, TX 1995

Berlin 2003, Warszawa 2013

(c) 2003 Karel Kysilka

Ke stáhnutí celý článek v PDF formátu: Pohádka o Marii